Pokusím se, nepochybně s pořádnými obtížemi, navázat na nevím, jestli dobrou, ale nepochybně tradici. V normálních dobách totiž Columbella vždy několikrát ročně vystupovala, soustředila se, soutěžila, výletovala, žila společenským a spolkovým životem. Po každé takové události jsem si zvykla napsat krátký článek, pár postřehů, něco jako takovou minimalistickou kroniku. Pak ale udeřil covid, nedělo se nic. Sbor se prakticky rozpadl, nové členstvo nebylo jak nabrat. Pochopitelně, shánějte zpěváky do sboru on-line...
V letošním školním roce jsme začali, ve velmi děravém složení, znovu zkoušet. Lidí bylo málo, na každé zkoušce se objevil někdo jiný, nastudovat nový repertoár nebylo prakticky uskutečnitelné. Vánoční koncert být nemohl. Alespoň jsme se tedy se sešli na předvánoční besídce. Tentokrát v naprosto jedinečném žižkovském kulturním zařízení. Současní studenti, až na čestné výjimky, na tomto setkání bohužel prakticky nefigurovali, přišlo spíše bývalé člentvo, absolventi a přátelé sboru. Setkání ale bylo velmi veselé, takové optimistické. Naivně jsme se totiž domnívali, že přicházející rok bude úplně jiný, prostě normální, zdravý...
Netřeba na tomto místě konkretizovat, proč ani tento rok není dobrý. Ani v nejmenším. Svět se změnil a budoucnost je nejasná. Tento článek se ale má týkat Columbelly. Mladých lidí, lidí milých, sympatických, lidí se společnými zájmy, kolektivním duchem. Studentů Gymnázia Oty Pavla.
Stejně jako naprostá většina národu českého pocítili naši studenti i moji kolegové potřebu pomoci Ukrajině, k situaci se vyjádřit, zaujmout jasné stanovisko. Takto vznikla myšlenka na uspořádání dobročinné akademie na podporu ukrajinských uprchlíků. Akademie se připravovala na koleně, narychlo, v šibeničním termínu těsně po jarních prázdninách. Nakonec ale vznikl báječný program, velmi pestrý, s překvapivými hudebními, a dokonce i tanečními čísly. S perfektními moderátory. S vážnou i nevážnou hudbou. Zpívalo a hrálo se i na lidovů notečku. Škole byla představena jedna zpívající celá rodina. (Nejmenovaná kolegyně, její manžel, všechny tři hudební děti pro/předvedli krásný spirituál o mocných) Pevně věřím, že si ten spirituál o faraonovi na Pavlíně vyprosím...
Zážitek z celého večera v aule radotínské základky nepochybně zpracuje nějaký pilný student. Jistě popíše, jak byl nacpaný sál, kolik přesně studentů vystoupilo, kolik peněz se přesně vybralo, kolik přesně minut celá akce trvala. Možná zmíní i ještě něco dalšího.... Vůbec mu to nezávidím, bude těžké napsat stručný článek, a přitom to všechno vyjmenovat...
Ode mě se jistě neočekává nic víc než zachycení vlastního pocitu a vystoupení Columbelly. Zaměření či ducha, do kterého vstupoval sbor jako finální číslo celého večera, nám připravil Petr K., bývalý člen Columbelly, absolvent našeho gymplu a kamarád. S kytarou, charizmatem a Krylovým Bratříčkem... Je děsivé, jak strašidelně je ta píseň aktuální. Myslím, že v tom momentě zpívali všichni. A cítili totéž. Bojím se velkých slov, nechať si každý vybaví sám ten pocit. Například sounáležitost, porozumění... Jmenuji tedy jen ty pozitivní... Pak vystoupila Columbella s jednou pěknou veselou lidovkou a jedním spirituálem o naději na sejmutí břemene. Na jevišti se můj sbor jevil v té chvíli jako docela početný, se všemi hlasy zastoupenými. To proto, že benefici se rozhodli podpořit i bývalí členové Columbelly, naši absolventi. Bylo jich asi sedm, jsou to skvělí zpěváci. A jsou taky poněkud hudebně a pěvecky zralejší než moji stávající zpěváčci... Jsou to milí přátelé, kteří už prostě vědí, co je správné. Zvuk byl, pokud jsem vnímala objektivně, velmi solidní. Všichni zpívali jako jeden muž, z plna hrdla. I tady bylo poznat to souznění, naladění na společnou strunu. Současná Columbella ukázala, co v sobě skrývala. Velmi přesvědčivě, nutno říct. Potřebovali se asi oklepat, setřást trému a do společného zpívání dát vše. Byli výborní. Nevěřila jsem vlastním uším.
Na závěr jsme zazpívali společně, doslova ruku v ruce, píseň We Shall Overcome. Na podium přišli i mnozí kolegové i s paní ředitelkou, zpívalo se v sále. Bylo to fakt silné, alespoň pro mě. Ta jednota, naděje a víra.
Michaela Šreinová